STAVEBNÍ MATERIÁLY
Zajíček se evidentně na nás
těší, je navnaděn vidinou svého výkecu. Ale co to? V půlce cesty ke svému
místu jsa rozhozen, žádá službu. Stránský a Mácha P. se zvedli a jdou svému
osudu vstříc. Naštěstí mají jen posunout
učitelskou židli na správnou pozici a zvednout houbu z podlahy zhotovené
z PVC. Zajíček škrábaje do třídnice praví: „Tak, kdo nám poví něco ze
získaných informací. Maďar!“ Maďar rozhořčeně na to: „Já už jsem ale byl.“ „To
ale nevadí, klidně můžeš být pětkrát,“ odpálkoval ho pan učitel a zadal mu na
tabuli si připravit cihlářské výrobky. Ještě vyvolal Stránského a ten se rozhovořil o
žáruvzdorných stavivech. Jenže jeho přednes stále něco rušilo, Zajíček se
zamračil, nasměroval uši a za trest postavil kecálka Holíka. Při poslechu
zkoušených se občas otočil stojícího Holíka: „ To je pohoda viď? Nikdo tě
nevyrušuje.“ Janeček si chce užít s Maďarem, ale Stránského také ještě
nechce propusti, a tak mu zadal přípravu výrobků z póroviny. Nyní se Zajíček
pouští do Maďarem vytvořeného přehledu cihel. A co to tu není, nachází se tam i
slovo křídlovka. Zajíček: „Co to je křídlovka? To je hudební nástroj, ne?“ Maďar
to honem jako nenápadně smazal. Snad má učitel krátkodobou paměť, navíc jak
tvrdí, je na škole služebně nejstarší… Maďar se z důvodu pokračování
zkoušení ústně rozhodl přemístit blíže k učitelské autoritě. Jenže při
cestě dostal záchvat kašle, což Zajíček nechtěl rozdýchat: „Buď tam, buď tam!
Nevím, proč bys měl tady na mě chrchlat.“ Jedna z otázek zněla: „Co je to
režné zdivo?“ Maďar nevěděl, tak Zajíček zabrousil do zoufalců v lavicích,
ať si také užijí. Nejdříve, Černé, pak Krásenské, Obrtlíkové, Korbelové. Zjevně
vyhlásil dívčí válku. A vyhrál, holky nevěděly, dostaly trest potupného stání.
Když Zajíček obrátil zrak na svého miláčka Maďara, Černá se pokusila sednout. Zajíček
má však oči všude a byla upozorněna, že si není vědom, že by to dovolil.
Protože stále se mu nedostalo odpovědi a Holík už měl ze stání pěkně tvarované
křečové žíly, řekl mu: „Holíku, když to budeš vědět, můžeš si sednout.“
Nevěděl. JZajíček si však zakládá na reputaci džentlmena, v jeho hodinách
a v jeho třídě dámy nemívají ani službu pravil: „Dámy sednout.“ A Holík
stál dál sám jako strašák na poli. Teď
se Zajíček pustil do Stránského zápisu póroviny a zaujalo ho slovo „kachličky“.
Otázal se, co to je? Stránský nevěřícně, že učitel stavebních materiálů neví oč
jde, mu to začal vysvětlovat. Povídal, že to mají doma na zdech
v koupelně. Zajíček se teď na oplátku pustil do poučování Stránského. Prý
to jsou kachle, ale ty se používají na kamna, na zeď koupelny by to bylo
složité, musí se to drátovat a to, co myslí, jsou obkladačky. A nezapomněl
dodat, že doma můžou mít obklady i ze zlatých mincí, ale on chce to, co se
běžně používá v pozemním stavitelství. Ještě se ho zeptal na šamot a dal
mu dvojku. Stránský za to poděkoval. Zajíčka to napružilo: „Neděkuj, nebo si budu
myslet, že jsem ti dal moc pěknou známku. Když děkuješ, tak děkuj i za pětku.
To ale nikdo nedělá a navíc by to vypadalo provokativně.“ Ještě se pustil do Maďara,
nakonec ho však nechal se známkou 3/ 4. Konečně se Zajíček pustil do výuky a
diktuje kameninu. Holík si dál stojí jak maják a nechá si na něj šplouchat šum
třídy. Zajíček mu řekl, že když se píše, tak si má sednout. Holík mu za to
poděkoval, jeho křečáky jistě taktéž. Což byl signál pro Zajíčka: „Neděkuj,
vypadá to provokativně.“ A protože JZajíčka na rozdíl od žákovské havěti zvonek
neruší, diktoval i o přestávce.
LITERATURA
Čutka na příkaz pána
učitelského video přinesl a zkouší ho zapojit. Těšíme se, že kulturní zážitek
dnešní hodina na nás zanechá. Přišel Pilný a suše řekl, ať zhasneme a roztáhneme
žaluzie. Pak kolega Dvořák dostal místo nedorostlého Čutky za úkol zapojit
video pomocí kabelové techniky. Ale je na tom stejně nedorostle jako Čautka.
Tak jim to šel nakonec natřít Mácha P. Všichni tři svorně tvrdili, že to tam
nejde. Pilný jim poradil, že to patrně bude druhý konec. Dvořák se brání, že to
tam druhým koncem dával. Pilný mu odsekne: „Vy jste se asi nikdy
nespletl.“Nakonec to zvládli, hrdinové. A protože televizní přijímač byl
natočený pánu Bohu do oken, ostatní, protože neviděli na obrazovku, na ty tři
maníky, co to měli na starosti křičeli: „Natoč to, natoč to…“ a nakonec
nejhlasitější Pivoňka to doplnil pravděpodobně svým nejmilejším pořadem:
„NATOČTO!“ To už bylo na Pilného příliš,
ale nedal to typicky najevo, a začal vyprávět o gotické literatuře a pustil záznam
z videokazety. Díváme se a spíme.
Jo, mihl se tam Karlův most. Spíme. Najednou se Pilný ptá: „Co podstatného jsme
zachytili? ... Filipe?“ Ono to už skončilo, jo? Pilný se ptá i dalších
studentů. Zvoní! Naštěstí. „Služba odnese video,“ stačí ještě dodat Pilný
.
O přestávce přišel tříďas Cejnek
a řešil omluvenky. Až odešel, nastal nezřízený čas mastičů karet s Grajdošíkem
v čele.
FYZIKA
Až na vyrušení třídního
učitele, který urgentně neodkladně potřeboval třídní knihu, velmi nezáživná hodina
plná nudných příkladů a učitelova brumlání.
O přestávce se opět mastily
karty. Právě přiševší třídní s nezbytnou třídnicí v končetině horní
nám oznámil, že každý si na nás stěžuje a že jsme drzí. Prosím? Pak Cejnek do
třídnice napsal službu Stránského a Máchu P. Je to na přání Zajíčka, neboť
s jejich dnešním výkonem o své hodině byl těžce nespokojen a poreferoval o
tom našemu třídnímu. Tu si všiml, že jedna čtyřka provozuje hazard, tedy hraje
karty. Oznámil , že se to nesmí, jemu to je jedno, ale vedení školy je proti. A
odešel.
MATEMATIKA
„Dobrý den, paní Obrtlíková,“
zdraví Gajdošík spolužačku, která přišla sice po zvonění, ale ještě to stihla
před příchodem učitelky Borovičkové. Ta na nic nečekala a pustila se na tabuli
do abstraktního umění. Je opravdu zajímavé. Aha, není to abstraktní umění, ale
graf funkce y=|x-1|+|x|. Když usoudila, že dostatečně předvedla, co po nás chce,
šel k tabuli statný jinoch Mareš a vyfasoval funkci y=|x-2|+|x-3| Po něm
následovali další vyvolení na porážku. Najednou však tento pořádek byl přerušen
zadáním funkce všem a odchodem vyučující z místnosti. Všichni zuřivě
počítají, div se nepřetrhnou. A jsme zase vyrušení, tentokrát příchodem
vyučující a otázkou: „Kdo je tady předseda třídy?“ „Gajdošík!“ zněla odpověď.
„Já ne,“ reagoval okamžitě Grajdošík a měl pravdu. Na to však Borovičková
nebrala ohled, napsala zadání abstraktních uměleckých děl na tabuli, sbalila si
saky paky a odešla s vysvětlením, že o tom soudruh ředitel ví. Gajdošík
neváhal, a jako určený předseda se pustil do hraní karet. Jenže ho při tom něco
rušilo a chtěl dostát svým povinnostem, občas pronesl: „Děti, ticho.“ Autority
zřejmě moc nepobral, poněvadž očekávaný efekt se nedostavil. Zvoní. „Tak už
můžete hlučet, děti,“ povolil nám Gajdošík.
VÝPOČETNÍ TECHNIKA
Zprvu, jako vždy čekáme na
chodbě, až se dostaví učitel Homolka a laskavě nás vpustí do učebny počítačové.
Stále čekáme. Ha, už jde. Už odemyká, pouští elektrický proud, vcházíme a
sedáme si na naše fleky k exkluzívním počítačům Macintosh LC. Celá sestava
se skládá samozřejmě z počítače, z monitoru s mikrofonem,
klávesnice a myši s jedním tlačítkem. Zapínáme postupně jednotlivé stanice,
nejdříve monitor, posléze bednu. A protože mají všechny počítače vybité
baterie, musíme pokaždé nastavovat konfiguraci. Když musíš, tak musíš. Prostě
musíme mít jinak barevné pozadí, nastavený čas, datum. Musíme, pan Homolka se
dívá. Až to máme, posloucháme příkazy vyučujícího, otevíráme program pro
kancelářskou práci Claris Works, typ databáze a plníme úkoly dle zadání, tedy
nějaký formulář a štítky. Homolka vykonává vlastní a s námi nesouvisející
činnost. Zvoní.
Jeden spolužák se už tak
nemohl dočkat domova alias restauračního zařízení, k čemuž potřeboval
venkovní obuv, že utrhl dvířka u skříňky 11. Odemykání je děsná zdržovačka,
víme.
Žádné komentáře:
Okomentovat